Klíčový zápas v Bílině Medvědi nezvládli a prohráli 2:6. Náskok nad tímto soupeřem se zmenšil na pět bodů. Po 4 letech znovu obléknul děčínský dres Jan Molnár, aby pomohl se záchranou. „Jelikož je v děčínském týmu nedostatek obránců, kývnul jsem na to, že vypomůžu do konce sezóny,“ řekl ke svému návratu dvaatřicetiletý obránce.

 

Honzo, kde hledat příčiny prohry v Bílině?

Příčiny porážky jsou určitě jasné a ví to celý tým. Pět gólů ze šesti jsme darovali Bílině sami, protože nejsme důslední v obsazování hráčů. Věděli jsme, co asi budou hrát, kde budou stát, jména hráčů, kteří nás mohou nejvíc ohrozit, a přesto jsme si je nepohlídali. Takže největší chybou je naše nedůslednost.

 

Opět se potvrdilo to, že v letošní sezóně na Bílinu neumíme. Vyhráli jsme pouze jediný zápas ze šesti vzájemných a body s nimi velmi chybí. Čím myslíš, že to je?

Každý zápas je jiný a bohužel tohle byl jeden z nejdůležitějších v sezóně a zrovna proti Bílině, se kterou se pereme o to, abychom nesestoupili z 2. ligy. Nevím, čím to je, že letos se nám proti nim nedaří, ale třeba v minulých letech to bylo naopak. Hlavním problémem je naše nedůslednost. Neřekl bych, že je to Bílinou, protože ty samé chyby opakujeme i v ostatních zápasech. Že nemáme koncové hráče jako jsme mívali v minulých sezónách, kteří jsou schopni rozhodnout zápas, to beru. Ale pak se k tomu musíme postavit týmovostí, bojovností, srážet se a obsazovat právě ty hráče, o kterých víme kdy a kde budou. Je to fakt škoda a mrzí mě to.

 

Schází týmu zdravé sebevědomí?

To si úplně nemyslím, protože my si dovolíme hrát s pukem někdy až moc. Situace, které máme zvládnout třeba jednoduchým vyhozením ze třetiny nebo jenom prošťouchnutím někam do volného prostoru, tak řešíme kličkou na naší modré čáře, jenže ta nevyjde a následuje protiútok. Takže sebevědomí není hlavní problém, ale spíš nám chybí jednoduchost.

 

Do konce základní části nám zbývá odehrát 7 utkání, všechny ve dvou týdnech. Jak náročné to bude? Jednak fyzicky, ale i psychicky, protože se hraje o hodně.

Tyhle dva týdny budou hodně náročný, jsou tam dohrávky, a proto je to narvaný. Fyzicky to bude hodně těžké, ale psychicky možná ještě víc, protože víme, o co se hraje. Teď prostě musíme zabrat, žádná druhá šance už nebude. Psychicky to bude mnohem náročnější, než si spousta hráčů myslí.

 

Pojďme teď k tvé kariéře. Poslední soutěžní zápas si odehrál v sezóně 2017/2018. Jak ses ocitnul znovu v děčínském dresu?

Hokej v Děčíně samozřejmě sleduji celé čtyři roky. Chodil jsem na všechny zápasy, když jsem mohl a nebyl pracovně vytížen. Takže přehled o tom, co se v týmu, ale i v celé 2. lize děje, mám. Ale hraní mi začalo celkem chybět a před měsícem a půl jsem se konečně dostal na led. Začal jsem hrát se svými bývalými spoluhráči jako je Honza Filipovský nebo Aleš Havlík. Díky tomu jsem se postupně do toho dostal. Jelikož je v děčínském týmu nedostatek obránců, kývnul jsem na to, že vypomůžu do konce sezóny.

 

Nastoupil si po čtyřech letech. Jak si byl spokojený se svým výkonem na ledě?

Samozřejmě cítím, že nemám tolik nabrusleno, potřeboval bych trochu víc času, abych se dostal do zátěže a do tempa, ale ten bohužel není. V příštích dvou týdnech půjdou zápasy rychle po sobě, někdy ob den, a dokonce máme dvě utkání hned po sobě. Přesto si myslím, že pozičně to nebylo až tak špatný, ale určitě je co zlepšovat. O to víc mě mrzí naše chyby, které vyústily z naší nedisciplinovanosti.

 

Děkujeme za rozhovor